19. srpna 1989 – na „Panevropském pikniku“ na rakousko-maďarské hranici uprchlo na svobodu 661 občanů NDR.

Deník Neue Zürcher Zeitung tehdy uvedl, že šlo pravděpodobně ironickou shodu okolností v tom, že Rakousko a Maďarsko vedou Prusy ke svobodě. Piknik je první velkou dírou v železné oponě, která rozdělila Evropu po druhé světové válce: na Rusy okupovaný východ a svobodný Západ. Maďarsko bylo první zemí tehdejšího východního bloku, která se – s vědomím své ekonomické situace – rozhodla rozebrat železnou oponu. Oprava by byla totiž příliš drahá.

Tím se otevřela cesta ke konci rozdělené Evropy. V listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Rozdělené Německo mohlo být znovu sjednoceno. Nakonec byla v roce 1991 rozpuštěna Varšavská smlouva a Sovětský svaz. Pobaltské státy dokázaly znovu získat nezávislost, kterou ztratily v důsledku paktu Hitlera a Stalina. Státy, které byly schopny dosáhnout své nezávislosti na Moskvě, hledaly cestu do NATO, aby byly v budoucnu ochráněny před vojenskými útoky imperialistického Ruska. Hledaly taktéž cestu do Evropské unie, protože chtěly tržní hospodářství namísto socialisticky plánované hospodářství, stejně jako demokracii a právní stát namísto despotismu a chaosu.

Konec rozdělení Evropy však nebyl jen vítězstvím svobodného Západu nad despotismem Východu, ale také dočasným vítězstvím nad moskevským imperialismem s jeho velkoruskými ambicemi, bez ohledu na to, pod jakým ideologickým pláštíkem byl propagován. Rusko muselo stáhnout své koloniální jednotky ze střední Evropy. Konec ruské koloniální nadvlády nad polovinou Evropy a stažení vojáků, byl oslavován ve všech zemích střední Evropy, které nyní získaly svou nezávislost. Zvlášť v zemi, která jako první zbourala železnou oponu a která dodnes hrdě vzpomíná na své povstání proti Sovětskému svazu v roce 1956.

Po 34 letech je ruský imperialismus, sen o moskevském despotickém režimu nového ruského impéria, v Evropě opět realitou. Ruská vojska se snaží zničit tu sousední zemi na západě, která dosud neměla cestu do EU a NATO. Na Ukrajině denně umírají lidé, protože pro despotu v Moskvě byl konec Sovětského svazu největší geopolitickou katastrofou 20. století, a protože tento despota se svými propagandisty v imperialistickém šílenství sní o přivedení Evropy – nebo alespoň východní část – zpět pod jeho kontrolu.

Obyvatelé Evropy se museli krvavým způsobem poučit, že představa, že válka v Evropě po roce 1989 nemůže být, byla jen iluzí. Rusko je poslední koloniální říše v Evropě, která stále kontroluje své kolonie na východě, a snaží se vrátit bývalé kolonie na západě zpět pod svou kontrolu. Vlády svobodných evropských zemí se společně postavily na stranu Ukrajiny, připraveny podpořit Kyjev v osvobození ukrajinských občanů a jejich vlastní země od koloniálních sil.

Zdá se, že pouze jedna členská země EU a NATO nemá vůbec žádný problém přijmout s výzvou k okamžitému příměří, že jedna z jejích sousedních zemí zůstane opět (alespoň částečně) okupována vražednou koloniální armádou. Pravděpodobně jde o obzvláště ironickou shodu okolností historie, že premiér této země patřil k těm, kteří zvláště oslavoval odchod ruských koloniálních vojsk v Budapešti v roce 1989.

Přeloženo se svolením Raiharda Kloucka z Paneuropa.at