Referát Petra Fleischmanna z XXIX. kongresu, který nesl motto „Perspektivy evropského sjednocení”. 7. květen 2022

Čím jsem starší, tím víc mám tendenci se vracet ke svým dávným studiím – tj. k filozofii a dějepisu. Poslední dobou – a zejména poslední měsíce – mně čím dál tím častěji v mysli vyvstávají vzpomínky na pařížské přednášky francouzského historika a filozofa, leč též autora textů psychoanalytického ražení, Alaina Besançona, kterého jsem na začátku 70. let minulého století potkal na semináři Raymonda Arona. Tématem Besançonových přednášek bylo ruské myšlení 19. století. Nic z toho, co jsem se tam tenkrát dozvěděl se mně nezdá být aktuálnější než právě dnes a proto mně omluvíte, když zabrousím do dob dávno minulých a někdy i o staletí předcházejících současnému dění. Ve své doktorské práci z historie jsem se pak věnoval nacionálním hnutím právě v 19. století, sice ne v Rusku, ale spíše zde u nás ve Střední Evropě,. Nicméně konceptuální aparát vyplývající ze studia této problematiky dle mého názoru značně pomáhá analýze toho, co se v současnosti děje na východ od nás. Má základní téze je, že zde asistujeme podivnému – řekl bych až perverznímu – pokračování procesu, který historici odborně nazývají „procesem formace moderních evropských národů“, který trvá už dobrých 200 let, leč který si za tu dobu prošel nejrůznějšími krizemi a zásadními změnami. Zpočátku zcela legitimní sebeidentifikační proces původně vedl – zcela srozumitelně – k vymezování vlastní identity ve vztahu k jiným identitám: my jsme něco jiného než vy.

Vezměme za příklad dopis Palackého přípravnému Parlamentu (Vorparlament) do Frankfurtu (1848), prvnímu německému shromáždění hájícímu demokratické principy a na těchto principech svolanému, kam jsou též přizváni zástupci z Českého království. Palacký zdvořile děkuje za pozvání, ale vzápětí sděluje, že nepřijede z prostého a jednoduchého důvodu: Tím je, že není Němec, a nevidí tudíž důvod, proč by se měl zúčastňovat jednání, jehož cílem je jednat o budoucnosti Německa. První moderní politická definice češství tedy zní: Čech není Němec.

Toto vzájemné vymezování sebe sama vůči jiným vedlo nicméně u některých národů k přesvědčení o své vlastní nadřazenosti, o nadřazenosti svého národa: něco jiného začalo znamenat též něco lepšího. S jistou rezervou lze říct, že tato představa o propojenosti národní identity s nejrůznějšími kvalitami, morálního charakteru především, se zmocní více méně všech. Všechny národy, napříč Evropou, si budovaly, tak či onak, mýtus o své výjimečnosti. Ne všechny mezi těmito mýty nicméně znamenaly nebezpečí pro ostatní národy a mohly být vnímány tak akorát coby prostředek k posílení národního sebevědomí. Některé naopak obdobné nebezpečí obsahovaly a ve své extrémní formě vedly až k ohrožení samotné existence jiných národů či nejrůznějších skupin, od etnických po náboženské.

Naše současná Evropa je popřením těchto nacionálních představ a buduje se na přesvědčení, že všechny národy jsou si rovny a že všechny mají právo na život.

Sebeidentifikační proces Ruska, o němž mám úmysl vzhledem k současnému dění mluvit, jakoby zamrzl u oněch forem nacionalismu, k jejichž pádu přispěla zejména 2. světová válka, porážka onoho Německa, které se považovalo „über alles“. Paradoxně nepoučené Rusko – „paradoxně“, protože coby oběť by mělo mít právě ono schopnost se poučit – se v důsledku této zamrzlosti stává nebezpečím nejen pro souseda Ukrajinu, ale pro všechny svobodné národy, nejen v Evropě.

Z čeho pramení tento zvláštní vývoj Ruska? Lze říct, že je Rusko pro nás jakási záhada, dnes a obecně?

Ruskem a jeho vztahem k nám, potažmo k Evropě, se snažil prokousat náš Havlíček, po něm Masaryk. Již zmíněný Palacký napsal svůj dopis do Frankfurtu, mluvící o „ruské universální monarchii“ a jejím nebezpečí. O existenci tohoto dopisu, o jednom z nejdůležitějších textů české moderní historie, nemá naše středoškolská mládež bohužel ani ponětí a Palackého zná tak akorát z bankovek. Mnozí se snaží Ruskem prokousat, přestože Rusko je údajně pro Evropana nepochopitelná záhada. Tvrdí to ostatně Rusové sami, jako filosof Berďajev citující básníka Tjutčeva: „Rusku nelze rozumět, může být pouze předmětem víry“. „Máme génia všech národů. My si rozumíme, zatímco vy nám nemůžete rozumět“, říká již jmenovaný Dostojevskij.

O nemožnosti porozumět Rusku mluví francouzský aristokrat, markýz de Custine, který Rusko navštívil koncem 30. let 19. století. Tvrzení o nesrozumitelnosti Ruska mu ale nezabrání v tom, aby vynesl soudy, při jejichž četbě nám jde přímo mráz po zádech. Rusko je pro tohoto šlechtice, jehož Francouzská revoluce připravila jak o dědečka, tak i o otce, který sem přijel hledat argumenty ve prospěch svých konservativních názorů, opravdovým šokem: „Člověk má v Rusku dvě rakve: kolébku a hrob. Matky by zde měly oplakávat spíše narození než smrt svých dětí“, praví děsivě. Všude vidí pouze „bezduchost“ porobeného národa, jehož „život je smutnější než život jakéhokoli evropského národa.“ Důvody tohoto zoufalého stavu vidí v historickém vývoji: „ Rusko, zcivilizované pozdě, se netrpělivostí vůdců připravilo o hluboký kvas a dobrodiní rozvinuté a přirozené kultury“. Petr Veliký vybudoval „cosi jako atrapu, cosi umělého“. „Vše se utápí v epigonství“. Toto vše by bylo možná pouze důvodem k smutku, kdyby tato země nepředstavovala hrozbu: „Vše je bez hranic“, píše de Custine, který nepotřebuje Václava Havla k tomu, aby sdělil, že problémem Ruska je, že neví, kde začíná a kde končí. Tato bezbřehost je jak psychologická, nositelkou nejrůznějších excesů, tak i geografická. „Rusko spatřuje v Evropě kořist, jež mu bude dříve nebo později poskytnuta jejími různicemi“. „Evropa“, říká se v Petrohradě, „půjde polskou cestou; vyčerpává se v prázdném liberalismu, zatímco my zůstáváme mocní, právě proto, že nejsme svobodní“.

Vše toto vyznívá nespravedlivě a nespravedlivé to bezpochyby do jisté míry i je. Zajímavé ovšem je, že konzervativní, leč koneckonců liberální, Francouz souzní s mnohými Rusy, jak z jeho tak i z pozdější doby. Je-li „Rusko problémem, pro jiné, je především problémem pro sebe sama“, píše filosof Berďajev, který podrobuje vlastní zem často i kruté analýze. Podobně jako de Custine vidí kořeny toho, co ve čtyřicátých letech dvacátého století nazývá „kořeny totalitarismu“, „v náboženských formách, které neprošly reformací, oddělením církve a státu“. Kritizuje církev, která neotvírá duše svobodnému myšlení, nýbrž slouží samoděržaví. A de Custine už více než sto let před Berďajevem psal, že „náboženství pomáhá policii klamat národ“,

Z našeho, řekl bych současného geo-strategického hlediska, je zajímavý popis způsobů, jakými se různé jak spirituální, tak i pozemské ambice prezentují jak směrem dovnitř Ruska, tak navenek: „Na Západě je vše mnohem víc determinováno, organizováno“, píše Berďajev. Důsledkem absence forem v Rusku má podle něj za důsledek „nepředvídatelnost“. A má bezpochyby pravdu: Copak si dnes, 7. května 2022, analytici napříč planetou nekladou otázku, bez schopnosti si na ni odpovědět, co by tak mohl říct Putin pozítří u příležitosti oslav „Dne vítězství“ na Rudém náměstí: oznámí vítězství tzv. „zvláštní operace“ na Ukrajině, anebo změnu její strategie, či vyhlášení dalších cílů, které touto „operací“ sleduje? Všechna oznámení jsou možná: od těch relativně rozumných vyplývajících z reálné situace na bojišti, až po ta zcela iracionální, včetně těch , které jdou proti tomu, co bychom mohli považovat za zájmy Ruska samotného. „Do hlavy Putina nevidíme“, slyšíme bez přestání ze všech stran.

Další zajímavé postřehy, jak u de Custina, tak i u Berďajeva, se týkají vztahu slova k realitě a to nejen oficiálního diskursu. Základní metodou pojmenovávání reality je – eufemisticky řečeno – říkání nepravdy – jinými slovy řečeno, lhaní. Lež je všudepřítomná. De Custine při své cestě konstatuje „absenci úcty ke slovu“:“společenský život v této zemi je permanentní spiknutí proti pravdě“, říká v jedné ze svých pro nás tak kuriózně aktuálních vět o zemi, jejíž přední deník se ještě před nedávném chlubil názvem Pravda. Citujme dál: „Vyvracet lež, protiřečit politické velkohubosti je atentátem proti bezpečnosti státu“. Proto také „jediné pravdivé slovo v Rusku je jiskrou dopadající na sud střelného prachu“. (Zde nemůžeme nepomyslet na Leninovu „jiskru“ s tím, že explozivní charakter může mít nejen každé „pravdivé slovo“, ale každé slovo, které v dané situaci představuje odklon od oficiálního a celospolečenského diskursu.) Ještě svým způsobem zajímavější v analýze ruské lživosti je filosof Berďajev, který ji dává přímo metafyzickou dimenzi. Jurodivý mnich, jeden z archetypů ruského mnicha, má coby hlavní cíl uniknout jakékoli chvále. Proto základním modelem přístupu k světu je provokace, negace všech hodnot, popření zdravého rozumu, pravdy nevyjímaje. Lež je forma modlitby a výsměch světu, nejvyšší forma askeze.

Nyní si s děsem představme, co se stane, když se tento prolhaný mnich skloubí s mesiášem obývaným myšlenkou, že jeho rolí je spasit nejen prohnilý od pravé víry odkloněný Západ, ale celé Křesťanstvo. Snad ještě děsivější je představa, že se tato spasitelská myšlenka skloubí s přesvědčením, že vlast je v nebezpečí a že je nutno vstoupit do boje za její záchranu.

Z předchozího tudíž snad vyplývá, že zabřednout do 19. století neznamená vzdalovat se současnosti:

„Musíš zakázat slova cizích jazyků, které se snaží bojovat a napadat Svatou Rus a převracet její plány.“

Tento citát není citátem nějakého mnicha z 16. století, pro nějž Moskva je Třetím Římem. Je to nedávný výrok patriarchy Kirilla, šéfa ruské pravoslavné církve, kumpána Putina, a jako on bývalého KGBáka: „Boj“, rozumějme boj, který Rusko vede na Ukrajině, má, dle Kirilla, „metafyzický význam“. Na Rusy se zjevně po staletí mnohé nemění a oficiální diskurs je více méně neměnný…

Cílem tohoto setkání primárně není mluvit o Rusku, ale o Evropě a o tom, co nás Evropany spojuje a napomáhá ke sjednocování našeho kontinentu. Rusko se nicméně nutně dostává do centra našich úvah: nejen kvůli současnému dění, o něm nemůžeme nemluvit, ale především proto, že jeho činění – přesněji řečeno, činění jeho současných vládců – je totálním popřením našich představ o tom, jak by měl svět fungovat, pravým popřením všeho toho, co můžeme nazývat a nazýváme našimi hodnotami.

Pokusme se tudíž vyjmenovat oblasti, kde jsou naše představy neslučitelné s těmi, které prezentuje Rusko. Ty naše můžeme zároveň vnímat jako totožné s těmi, na kterých bychom chtěli postavit společenství evropských národů:

Naše vlasti nejsou „svaté“ (jako Rus Kirilla) a odpovídající nějakému shůry stanovenému principu. Naše vlasti jsou příbytkem národů, které si samy určují principy soužití a spolužití s jinými národy.

Z předchozího vyplývá, že nelze národům vnucovat cokoli vůlí zvenčí a že ony zůstávají pány svých osudů, včetně práva propojit svůj osud s osudem jiných národů.

Coby „národ“ považujeme politický národ a ne shluk obyvatelstva založený na etnické bázi. Etnické skupiny uvnitř těchto politických národů nesmějí být používány coby Páté kolony jinými, etnicky spřízněnými, národy.

Přímým důsledkem toho, co předchází, je, že hranice mezi státy nesmí být porušovány.

Podíváme-li se na tyto principy, jeden po druhém, pak můžeme konstatovat, že všechny byly s agresí proti Ukrajině ze strany Ruska porušeny.

Tyto principy nejsou nějakými umělými výmysly, nýbrž vyplývají z historické zkušenosti – často tvrdé – našich národů. Vyplývají z historií nabytého vědomí, že sebeidentifikační úsilí každého národa musí být srozuměno s obdobnou snahou ostatních národů. Soužití mezi národy předpokládá rovnost mezi všemi, což předpokládá především respekt identity toho druhého. Tento princip, sdílený všemi, je základem naší evropské – či panevropské – jednoty.

Mimo zbraní, jimiž disponujeme, nemáme nic mocnějšího než tyto principy, co bychom mohli postavit Putinovým imperialistickým snahám ovládnout území, která jsou či byla součástí útvarů eufemisticky nazývaných tu Sovětský svaz, tu Ruská federace, země která je, zjevně v povědomí Putina a bohužel zřejmě množství Rusů (prozatím) ona Rossija, Rossija carů, která už ve svém jméně naznačuje nadřazenost Rusů nad jinými národy. Je to tento útvar, který se zjevně dějinami nepoučený Putin snaží rekonstituovat a to navzdory těm, kdo k tomuto útvaru nepatří, či nechtějí patřit.

Dovolte mně, abych své „exposé“ u této – již naznačené – lingvistické poznámky ukončil: neznamenají-li slova jako „ruské impérium“, či „ruská federace“ vlast všech národů, které takto označené útvary obývají – už kvůli přívlastku „ruské“ či „ruská“ – (odtud legitimní vůle některých se do nich nevracet či případně z nich vymanit), slovo „Evropa“ označuje prostor, kde se můžeme cítit jako doma všichni, kdo ho obýváme, aniž by nám bylo naznačováno, který z našich národů má vrch nad ostatními.

(částečně za použití textu předneseného v listopadu 2014 v Senátu ČR v rámci konference „Evropská politika a důsledky ukrajinské krize“)