Velká Británie vystoupila z Evropské unie, ale není žádný důvod předvídat další události podobného typu v Evropské unii, která rozhodně nestojí před rozpadem, jak tvrdí ekonom Tomáš Sedláček a další. Na prvním místě je třeba klidně analyzovat příčiny a důsledky. Příčinou nebyla chybná ústavní konstrukce Evropské unie, protože Britové měli tolik výjimek a zvláštních privilegií, že v tomto ohledu si mohli stěžovat jen někteří, hlavně ryze ideologicky ve stylu politického šaška N. Farage. Hlavní příčinou nebyla potřeba větších svobod pro Brity, ale špatně řešené problémy s přistěhovalectvím ze zemí, jako jsou Pákistán nebo Indie, s velkým přílivem pracovních sil ze střední a východní Evropy a v poslední době v rámci velké migrační vlny z Blízkého východu. Chudší lidé se začali bát o svá pracovní místa, důchody a sociální dávky a ne o nějaké svobody v rámci Unie. Hlavním heslem všech vlád v Evropské unii by proto neměl být blahobyt pro všechny, ale hlavně pro občany národních států.

Proto je v dnešní době hlavní věcí, nepodlehnout výzvám k zásadní reformě Evropské unie, jak k tomu vyzývají Václav Klaus a další. Unie stojí na Lisabonské smlouvě, která je dobrým základem jejího dalšího vývoje. Dílčí korektury smlouvy by bylo možné dělat se souhlasem všech členských států, ale k tomu, bořit celé dosavadní dílo není žádný důvod. Evropská unie by se rozhodně neměla vracet zpět k izolovaným národním státům, jinak se do Evropy vrátí války, z nichž mohou těžit pouze islamisté a Rusko. Železná logika celého dosavadního evropského vývoje je v opakování válek mezi izolovanými národy, a proto považujeme evropskou integraci za jediný možný způsob zajištění míru v Evropě. Nikdo nebyl a není schopen věrohodně vysvětlit, že plně suverénní národní státy se budou najednou vůči sobě chovat mírově a kooperativně. Vyplývá to z rozdílnosti vývoje národních států a národních společenství, který znamenal vždy nějaké válečné konflikty, všechny evropské národy spolu někdy v historii vedly války a paměť na tyto války je součástí jejich národních identit. Proto všichni ti, kdo požadují rozklad dosavadní podoby Evropské unie, slouží vědomě či nevědomě zájmům nějaké mimoevropské mocnosti či mimoevropských sil, jsou to agenti návratu do minulosti. Panevropané by jim neměli věřit.

Reformovat Evropskou unii je špatně postavený cíl, protože to uvede do chodu nekonečné debaty a možná i referenda, která podle principu většiny dají zpravidla prostor demagogům a populistům, zaměřeným na emoce rozumově slabších a také chudších vrstev. Zní to tvrdě, ale je to pravda, pro kterou svědčí celá řada evropských referend. O zásadních politických otázkách mají rozhodovat parlamenty, protože většina evropských států jsou parlamentními demokraciemi a nikoli v komunistickém smyslu lidovými demokraciemi. Správným cílem pro aktuální výzvy je omezit a regulovat migrační vlny, zajistit bezpečnost pro občany, jejich pracovní místa a sociální systémy. A to lze pouze v rámci soudržné a fungující Unie.

My Panevropané bychom si měli navíc připomenout názor zakladatele Panevropského hnutí Coudenhove – Kalergiho z roku 1923, že Velká Británie a Irsko nepatří k Panevropě, protože jsou hlavně součástí světového britského impéria. To se sice po druhé světové válce fyzicky definitivně rozpadlo, ale mentálně trvalo dál. Celé členství Velké Británie v Evropských společenstvích od roku 1973 nemohlo proto nikoho naplnit pocitem úspěchu. Převažovaly blokační problémy a někdy schválnosti ze strany Británie, takže Panevropané si dnes s klidem uvědomují, že původním motorem evropská integrace byla spolupráce Německa a Francie, a dalších menších zakladatelských států, a k tomuto motoru se opět vrátíme. Odchod Velké Británie z Evropské unie rozhodně není žádnou tragédií a lze jen doufat, že se tak stane rychle, protože Unie bude patrně muset řešit rozpad samotné Velké Británie a další problémy. Mimořádně politicky chybná politika britských konzervativních elit, opírající se o velmocenskou pýchu na finanční centrum londýnské City a vzdalující se stále více od prostých občanů, přivedla zemi k rozkladu na dvě skupiny občanů, které proti sobě budou neustále bojovat. Evropská unie by se neměla do tohoto zápasu vměšovat, protože rozhodnutí o vystoupení Velké Británie z Evropské unie bylo demokratické, opírající se o většinu, byť nepříliš velkou, navíc vytvořenou i pomocí lží strany UKIP. Lze pochopit, že čím dál víc Britů lituje svého rozhodnutí o vystoupení z Unie, ale na druhou za tak závažné rozhodnutí o omezení britských svobod a práv a poškození Unie někdo musí nést odpovědnost, která pak vstoupí do učebnic historie. V roce 1776 vedla chybná politika britské londýnské elity k Deklaraci nezávislosti Spojených států a tím k prvnímu a největšímu rozpadu britského impéria a situace se opakuje v roce 2016 po 240 letech se samotnou Velkou Británií. Brexit pomůže k stmelení Evropské unie a k ostřejšímu vnímání aktuálních hrozeb, které Britové nezvládli.