Coudenhove-Kalergi a Pan-Evropa

Publikováno Prosinec 6, 2015 by Doc. Dr. Rudolf Kučera in Aktuality

Do výbuchu první světové války všechny evropské mocnosti zbrojily a žily v paranoickém strachu z toho, aby se jedna z nich nebo jedna skupina z nich nestala silnější než druhá a nemohla pak soupeře zničit. Byly to první skutečné závody ve zbrojení. Proti nim vystupovaly různé osobnosti a intelektuální skupiny, které varovaly, že případný konflikt nemusí vypadat jako konflikty předchozí, že to může znamenat pro celou Evropu a všechny mocnosti katastrofu nevídaného rozměru. Z podnětu ruského podnikatele Ivana Blocha a jeho práce o budoucnosti války, který snad nejvýrazněji varoval před tím, že válka může mít za následek rozpad evropských říší a výbuchy revolucí, inicioval ruský car Mikuláš II. svolání prvního mírového kongresu do Haagu v roce 1899. Na tomto kongresu vystupovaly takové osobnosti jako například Bertha von Suttner, první ženská nositelka Nobelovy ceny míru, pocházející z Čech. Kongres skončil neúspěchem, protože politika evropských mocností, směřující neúprosně ke konfrontaci, byla už nezměnitelná. Zabýval se pouze možnostmi omezení zbrojení a uznání jistých pravidel války, nikoli tím, jak docílit trvalého mírového stavu. Mnohé vlády pak viděly budoucí konflikt dokonce jako něco přirozeného v boji o život mezi národy, jako příležitost k ozdravění poměrů v Evropě a posílení jakýchsi národních vitalit. Válka pak proběhla v podstatě tak, jak pacifisté předvídali, skončila nejen velkou katastrofou pro celou Evropu, ale také zničila to, čím se svět před válkou vyznačoval: liberálními poměry ve všech oblastech života, především v hospodářství a obchodě, ale i v politické sféře. Také tehdejší předválečná role státu byla ve srovnání s dnešní mnohem menší a i když mnohé státy nebyly v dnešním slova smyslu demokratické, vyznačovaly se všechny snahou o prosazení liberálních politických poměrů. Po válce se konala mírová konference ve Versailles, která pod heslem práva na sebeurčení národů vytvořila v Evropě několik nových národních států a domnívala se, že nyní již nastala trvalá doba míru. Poražené státy ovšem vnímaly dohody z Versailles jako diktát, který musí být dříve či později odčiněn. Nespokojeny byly také ty národnostní skupiny, kterým nebylo přiznáno právo na sebeurčení a ocitly v degradovaném postavení vůči novým národním státům a jejich státním národům.

Také mnozí evropští intelektuálové neviděli ve versailleském mírovém systému jediný pevný základ mírového uspořádání Evropy a začali hledat cesty jeho nového dalšího zajištění. Jedním z nich byl mladý hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. Ten se narodil v roce 1894 v Japonsku. Jeho otec byl rakouský diplomat v Japonsku Heinrich Coudenhove-Kalergi a matkou Japonka Mitsu Ayoama. Rod Coudenhove-Kalergi pocházel ze staré evropské šlechty, Coudenhove ze staré brabantské šlechty (dnešní Belgie), Kalergi se zase odvozovali od řeckého rodu. V důsledku tohoto nerovného svazku pak byla ukončena Heinrichova diplomatická kariéra a rodina se usadila v Čechách, na panství Ronsperg, česky Poběžovice. Richard zde především prožil své dětství, na které rád vzpomínal, protože Poběžovice byly tehdy ojedinělým kosmopolitním místem. Vytvářeli ho jeho japonská matka, která se nevzdala své japonské kultury a obtížně se vyrovnávala s drsným středoevropským prostředím, dále zde existovalo napětí mezi sousedícími Čechy a Němci, protože Poběžovice ležely a leží dodnes na česko-bavorském pomezí a konečně tu hrál velkou otec Heinrich, který se necítil jako Němec, ale jako rakouský říšský patriot, bojující odvážně proti antisemitismu. Mladý Richard vystudoval na tradiční elitní škole rakouské monarchie Theresianum ve Vídni, shodou okolností v době, kdy ve Vídni pobýval Stalin a neúspěšně se tam pokoušel studovat Hitler. Krátce před válkou začal studovat filosofii a moderní dějiny a na konci války studium dokončil. Po válce se zcela soustředil na praktické otázky zachování míru, přičemž jeho úvahám nechyběla fantazie, předvídavost a schopnost koncepčně uchopit základní problémy doby. V roce 1922 vystoupil s programem sjednocení Evropy a vytvoření Pan-Evropy, v roce 1923 pak ve Vídni vyšla knižně jeho hlavní práce Pan-Evropa.

Das Pan-Europäische Manifest by Richard Coudenhove-Kalergi

Jeho řešení bylo geniálně jednoduché: Evropa se musí sjednotit přes hranice svých národních států politicky a hospodářsky, jedině tak může čelit všem vnitřním i vnějším silám, které usilují o její podmanění a rozpoutání nových nepřátelství. Žít v míru neznamená jen svolávat mírové konference nebo se spoléhat na dodržování mezinárodního práva, ale nastoupit cestu takového politického, hospodářského a i hodnotového propojení národních států, které jim prakticky znemožní vstupovat do válečných konfliktů. Nešlo mu přitom o nějaké uniformní, plošné, byrokratické nebo dokonce násilné sjednocování evropských států, nýbrž o takové sjednocení, které by vycházelo z geografických a geopolitických daností a odvíjelo se od svobodné vůle rovnoprávných národů. Základem projektu Pan-Evropy byla tedy svobodná politická vůle evropských národů a proto Coudenhove-Kalergi celý život usiloval o rozvoj panevropského hnutí, společenské organizace, prakticky prosazující zezdola integrační cíle. Za druhé byl projekt Pan-Evropy založen ekonomicky, to znamená na nezbytnosti překonat ekonomický egoismus národních států a na snaze otevřít spolupráci v rámci společného trhu a volného obchodu. A konečně, nebo spíše především, sjednocující se Evropa mohla mít podle Coudenhove-Kalergiho šanci jen tehdy, jestliže šlo o sjednocování na základě společné kultury, společných hodnotových základech. V knize Pan-Evropa píše, že Evropa je spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Proto se také původním znakem panevropského hnutí stal červený křesťanský kříž na žlutém pozadí, symbolizujícím helénské slunce, řeckou moudrost.

Coudenhove-Kalergi založil ihned po publikaci své práce panevropské hnutí, jehož vrchol v první fázi byl první panevropský kongres ve Vídni v roce 1926. V roce 1925 začala ústřední kancelář Panevropské unie sídlit ve vídeňském Hofburgu. V Československu byla Panevropská unie založena v září 1926. Měla československou a německou sekci, společné předsednictvo pod vedením Václav Schustera, bývalého sekretáře na ministerstvu obchodu. Panevropská unie v Československu se úspěšně vyvíjela a největší rozkvět zaznamenala v letech 1929–1930, tedy v době memoranda o Panevropě francouzského politika Aristida Brianda. Tehdy také v Praze přednášel francouzský ministerský předseda Herrriot za účasti Coudenhove-Kalergiho a Edvarda Beneše. Ostatně v té době měl Coudenhove-Kalergi československé občanství a byl v přátelských vztazích s prezidentem T.G.Masarykem a ministrem Edvardem Benešem. Po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. přes Československo do Švýcarska a později do USA. Archivy hnutí se pak po válce dostaly do Moskvy, kde jsou dodnes. Jejich cesta byla zajímavá, z Vídně je nacisté odvezli do Berlína a odtud na zámek Althorn v dolním Slezsku a zde ho v roce 1945 zabavila Rudá armáda. Pak se dostaly do Moskvy do zvláštního archivu ministerstva obrany, který fungoval jako sklad válečných trofejí. Nedávno vyšla obsáhlá práce rakouské historičky Anity Ziegerhofer-Prettenthaler, Vyslanec Evropy, která na základě studia těchto moskevských archivů sepsala práci, věnovanou panevropskému hnutí ve dvacátých a třicátých letech. Při četbě této knihy a v ní citovaných úvah Coudenhove-Kalergiho jsem došel k závěru, že velmi podstatné pro celé jeho myšlení o Evropě byla idea evropské identity, vytvářené evropským kulturním společenstvím. Politický a hospodářský chaos meziválečné Evropy byl podle Coudenhoveho způsoben především rozpadem křesťanské morálky, evropské kultury a duchovního spojenectví. Evropanství bylo podle něj založeno na společné geografii, dějinách a kultuře. Proto kladl tak velký důraz na vytvoření panevropských symbolů, institucí, organizací atd. V roce ve třicátých letech navrhl jako první evropskou vlajku, evropskou hymnu, Den Evropy, již v roce 1924 evropskou měnu a evropskou centrální banku, evropský pas, poté evropskou akademii a jako její sídlo Prahu. Navrhnul také společnou Evropskou politickou stranu, evropské referendum, evropskou armádu, evropskou ústavu a Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Všechny tyto jeho ideje byly pochopitelně realizovány až po druhé světové válce během evropského sjednocovacího procesu, ale i to je jeden z důvodů, proč Evropská unie považuje Richarda Coudenhove-Kalergi za jednoho ze svých nejvýznamnějších duchovních otců.
Na závěr si ještě položme otázku, proč nebyly ideje tvůrce Pan-Evropy realizovány již v době meziválečné? Důvodů byla celá řada. Zaprvé mu většina tehdejších politiků nevěřila, když předvídal, že pokud se Evropa nesjednotí, rozdělí si ji jednou Rusové a Američané do svých zájmových sfér. Jedinou zárukou svobody a nezávislosti Evropy je vytvoření Spojených národů evropských, tvrdil Coudenhove-Kalergi. To nebylo přijatelné pro ty politiky, kteří sázeli v rámci svých národních států na nacionalistické emoce, které vyvolávali a sbírali za ně voličskou přízeň. Tradičních národních mocenských politik se nikdo nechtěl vzdát a málokdo si uvědomoval, že mírová Evropa vyžaduje také podstatné změny v této oblasti. Tradiční Evropa vznikala uprostřed bojů mezi jednotlivými státy, které byly přechodně ukončovány pouze nastolením jakési mocenské rovnováhy do té doby, než znovu propukla další nepřátelství. A pak tu byl další důvod: v projektu evropského sjednocování šlo o státní hranice, hranice jednotlivých národních států. Ty se měly postupně marginalizovat a v podstatě rušit, tak jak to vidíme v dnešní Evropské unii, kde je volný pohyb osob, zboží a kapitálu postupně realizován. Coudenhove-Kalergi byl přitom podezírán těmi či oněmi politickými silami, že jeho projekt Pan-Evropy má sloužit mocenským ambicích určitých států. Proto také ztroskotala jednání o možné evropské integraci na vzájemné nedůvěře především mezi Francií a Německem. Ke smíření obou těchto států došlo až po druhé světové válce a to ještě na nátlak Spojených států amerických, které důrazně podpořily začátek procesu evropské integrace, mimo jiné z toho důvodu, aby byla západní Evropa schopná čelit možným mocenským ambicím Sovětského svazu.

Největším nepřítelem idejí Pan-Evropy byli ovšem němečtí nacionální socialisté. Když se dostali v Německu k moci, veškeré panevropské myšlenky okamžitě odmítli a panevropské hnutí začali pronásledovat. Sám Adolf Hitler označil Pan-Evropu za ideál rasových míšenců, za nástroj židovského ovládnutí Evropy. Coudenhove-Kalergi nikdy neměl iluze o nebezpečích pro Evropu, ale na druhou stranu odmítal názor, že by se Evropa měla sjednotit za každou cenu, to znamená i za cenu své kultury a svobody. Pan-Evropa nebyla totiž pro něj prostředkem k jiným cílům jako pro většinu politiků, ale cílem samotným. Šlo mu o naplnění původního smyslu Evropy jako takové, o naplnění „evropské duše“, která díky své jedinečnosti dala světu víc než všechny jiné kontinenty. V Evropě a nikde jinde se například již ve starověku zrodila idea svobody pro všechny občany, kteří pak byli postupně během evropských dějin pojati jako bytosti, které jsou vybaveny jistými přirozenými právy, která musí stát chránit a garantovat. Odtud se pak rozvinuly první podoby moderní evropské demokracie, která ale svůj rozkvět na celém kontinentu mohla zažít až v podmínkách sjednocené Evropy. Idea Pan-Evropy je stále živá a nezanikla po vytvoření Evropské unie, protože existují evropské národy, které se stále ještě nemohou podílet na plodech tohoto prostoru míru a prosperity. Coudenhove-Kalergi zastával někdy dobově podmíněné názory, ale je nesporné, že základním myšlenkám jeho projektu Pan-Evropy daly dějiny za pravdu.

Žádný komentář k “Coudenhove-Kalergi a Pan-Evropa”

Zanechat komentář