Historie Panevropské unie je úzce spjata se jmény dvou významných osobností: s jejím zakladatelem Richardem hrabětem Coudenhove Kalergim (1894-1972) a jeho nástupcem ve funkci mezinárodního prezidenta (do roku 2004), dr. Otto von Habsburga (nar. 1912).

Coudenhove-Kalergi byl synem rakouského diplomata Heinricha hraběte Coudenhove-Kalergiho a japonské matky Mitsuko Aoyama. Vyrostl v Čechách v multijazyčném a multikulturním prostředí na zámku svých rodičů v Poběžovicích (Ronsperg) Jeho domovinou však byla Evropa.

Vizi politicky, hospodářsky a vojensky sjednocené Evropy na křesťanských základech Coudenhove poprvé formuloval pod titulem „Pan-Europa – návrh“ a publikoval dne 15. listopadu 1922 v berlínských novinách „Vossische Zeitung“. O dva dny později se stejný článek objevil ve vídeňských „Neue Freie Presse“.

V roce 1923 napsal svou programovou knihu „Pan-Europa“, kterou označil jako výchozí signál pro „velké politické hnutí“ evropského sjednocení. Coudenhove považoval meziválečné období Evropy buď za cestu k „integraci nebo ke kolapsu“. Již v roce 1923 naléhavě varoval před „budoucí válkou“ a před nebezpečím, že Evropa bude po válce „rozdělena“ umělou hranicí „na sovětskou kolonii a americký protektorát“.

Návrh Coudenhove-Kalergiho rychle našel podporu v kruzích předních evropských intelektuálů: Paul Claudel, Heinrich a Thomas Mann, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Sigmund Freud, Albert Einstein a filozofové Ortega y Gasset a Salvador de Madariaga a další podporovali panevropskou myšlenku stejně jako skladatel Richard Strauss.

Mezi prvními členy Panevropského hnutí byl však také mladý kolínský starosta Konrad Adenauer, který se později stal německým kancléřem, a vídeňský student a pozdější socialistický spolkový kancléř Rakouska Bruno Kreisky. Reakce v oficiálních politických kruzích však byly ve 20. letech vlažné až negativní, hodnotící Pan-Evropu jako utopistický koncept.

Politická podpora přišla teprve od rakouského spolkového kancléře Ignaze Seipela v roce 1926 který přijal rakouské předsednictví Panevropského výboru.

Ve stejném roce se Coudenhoveovi podařilo získat v Paříži pro panevropskou myšlenku  francouzského ministerského předsedu a ministra zahraničí Edouarda Herriota. Přitažlivost myšlenky evropského sjednocení i osobní charisma otevíralo mladému mysliteli, bez politické moci a bez peněz, dveře ve všech hlavních městech Evropy.

V roce 1926 se ve Vídni konal první Panevropský kongres s 2000 účastníky z 24 zemí jako veřejný průlom pro mladé hnutí, kdy se „panevropská vize“ stala synonymem pro politické sjednocení Evropy. Coudenhove byl aklamací zvolen prvním mezinárodním prezidentem Panevropské unie. Nejuznávanější evropský státník, francouzský ministr zahraničí Aristide Briand, se stal čestným předsedou hnutí v roce 1927.

5. září 1929 ministr Briand v projevu před Společností národů v Ženevě navrhl na naléhání Coudenhove-Kalergiho vytvoření federace evropských národů. Iniciativa jediného muže tak získala politický rozměr a celoevropské hnutí se stalo vlivným organizovaným sdružením na celoevropských základech.

Briandova iniciativa však neuspěla a Coudenhove-Kalergi vedl dál úsilí Panevropského hnutí teď ještě pod tlakem sílící vlny komunismu a fašismu. Na 3. panevropském kongresu v Basileji v roce 1932 Coudenhove varoval „Stalin připravuje občanskou válku – Hitler válku lidovou “. Svůj poslední projev v Berlíně měl Coudenhove 30. ledna 1933 – ve stejný den, kdy byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem. Ve stejném roce byla v Německu zakázána panevropská literatura a byla rozpuštěna Německá panevropská unie. Německý průmysl zastavil hnutí finanční podporu. Hitler viděl v Pan-Evropě nebezpečného protivníka.

Panevropská unie zároveň zpřísnila své odmítání komunismu jako rovnocenného nebezpečí s nacismem.  Coudenhove tak ztratil podporu většiny levicových intelektuálů, kteří směřovali své naděje k Sovětskému svazu.

V roce 1938 po připojení Rakouska k Třetí říši uprchl Coudenhove nejprve do Švýcarska v roce 1940 dál do Spojených států. V americkém exilu se setkal s Otto von Habsburgem, který žil ve Washingtonu v letech 1940 až 1944.

V USA Coudenhove rozvinul myšlenku „Evropského ústavodárného shromáždění“ pro poválečné období. Poté, co západní spojenci propásli šanci, zřídit parlament jako základní kámen nového pořádku v západní Evropě uspořádal Coudenhove v roce 1947 první kongres Evropské parlamentní unie ve švýcarském letovisku Gstaad, který stanovil, že Rada Evropy, ustavená o dva roky později v roce 1949, nemá být pouze Radou ministrů, ale jako druhý orgán má obsahovat poradní parlamentní shromáždění. Tím začala historie evropského parlamentarismu.

V roce 1950 udělilo město Cáchy otci panevropské myšlenky první mezinárodní cenu Karla Velikého (Karlspreis). Krátce nato se Evropská parlamentní unie sloučila s Evropským hnutím, které založil zeť Winstona Churchilla Duncan Sandys. Evropské hnutí zvolilo za svého čestného prezidenta Coudenhove-Kalergiho vedle politiků jako Konrad Adenauer, Winston Churchill, Alcide de Gasperi, Robert Schuman a Henry Spaak.

Coudenhove se pak zaměřil na revitalizaci Panevropské unie jako politického předvoje evropského sjednocení. Nová ústava byla představena na 6. Panevropském kongresu v Baden-Badenu v roce 1954. Přestože v padesátých letech Panevropská unie uvítala Římskou smlouvu z roku 1957 (zakládající EHS a Euratom) jako důležitý krok k realizaci Pan-Europy, Coudenhove a jeho stoupenci varovali před sjednocením Evropy způsobem, který by byl založen výlučně na hospodářské politice.

Na 8. panevropském kongresu v Bad Ragaz byl Otto von Habsburg, tehdy nejbližší spolupracovník Coudenhove-Kalergiho, zvolen do Ústřední rady IPEU a stál pevně po jeho boku jako viceprezident Panevropské unie.

Otázka, zda plán francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a německého kancléře Konrada Adenauera na evropskou federaci států (tzv. Fouchetův plán) vydláždí cestu nebo zabrání evropskému federálnímu státu, rozdělil evropská hnutí. V roce 1960 se na svém 9. mezinárodním kongresu v Nice Panevropská unie jasně ztotožnila s de Gaullem, který již od roku 1941 podporoval panevropskou myšlenku Coudenhove – Kalergiho. De Gaullova evropská politika nakonec způsobila rozkol mezi Panevropským hnutím a „Evropským společenstvím“. Teprve na symbolickém francouzsko-německém smírčím ceremoniálu v roce 1962, při kterém se v Remeši sešli Konrad Adenauer a Charles de Gaulle, se Coudenhove-Kalergi zúčastnil jako generálův host.

Ve Francii Panevropskou unii založil pozdější prezident Georges Pompidou a z iniciativy samotného prezidenta de Gaulla pan Louis Terrenoire, aktivní člen odboje, poslanec NS a následně ministr za jeho vlády. Panevropská unie dosáhla  politického vlivu.

Pod vedením generálního tajemníka Vittoria Ponse, se Panevropská unie rozšířila do všech zemí západní Evropy.

27. července 1972 zemřel Coudenhove-Kalergi ve Vorarlbersku.

Na návrh francouzského prezidenta George Pompidoua byl v roce 1973 zvolen nejbližší spolupracovník Richarda hr. Coudenove-Kalergiho, dr. Otto von Habsburg mezinárodním prezidentem Panevropské unie a pro hnutí byly stanoveny nové cíle: Myšlenka osvobození střední a východní Evropy od komunistického útlaku – jako předpoklad skutečné evropské integrace ve smyslu sjednocené Evropy a obrany křesťanských hodnot / ducha křesťanského učení vis-a vis stále materialističtější době.

Štrasburská deklarace základních principů uzavřená ve dnech 11. – 12. května 1973 formulovala cíle Panevropské unie, které platily téměř dvě desetiletí až do vítězství svobody ve střední Evropě. Po celou dobu svého předsednictví řídil dr.Otto von Habsburg Panevropskou unii nekompromisně jako celoevropské hnutí. Vedle francouzské, belgické a lucemburské sekce sehrály na rozhraní železné opony stále důležitější roli organizace Panevropské unie v Rakousku a Německu.

Po roce 1975 byly pod vedením Walburgy von Habsburg a pozdějšího europoslance Bernda Posselta vytvořeny četné celoevropské mládežnické organizace v Německu, Rakousku, Španělsku, Itálii a Belgii.

Panevropská unie využila prvních přímých voleb do Evropského parlamentu k zahájení mezinárodní kampaně za silnou Evropu, která měla být křesťansky orientovaná a politicky / vojensky jednotná. V nově zvoleném Evropském parlamentu ve Štrasburku usedla do poslaneckých křesel řada předních panevropanů. Francouzská spisovatelka Louise Weissová, bývalá předsedkyně parlamentu a celoevropská členka, ve svém zahajovacím projevu přivítala Otto von Habsburga jako nástupce Richarda Coudenhove-Kalergiho.

Současně pod vedením Bernda Posselta a Walburgy von Habsburg Panevropská unie posílila činnost mezinárodní kanceláře IPEU za železnou oponou a navázala kontakty s organizacemi hájícími občanská práva , jako byl odborový svaz „Solidarnosč“, „Charta 77“ nebo církevními instituce v Maďarsku, v bývalé Jugoslávii, Československu a také v pobaltských státech. Panevropské undergroundové dílo získalo rozmach díky silné podpoře polského papeže Jana Pavla II. a augsburského biskupa Josefa Stimpfleho, kteří byli po celý svůj život napojeni na panevropské hnutí.

24. listopadu 1986 učinili německý kancléř, Helmut Kohl a Panevropská unie společné prohlášení o překonání rozdělení Německa a Evropy. Na „Panevropském pikniku“ – dílu IPEU – v srpnu 1989 na rakousko-maďarské hranici u Šoproně došlo k prvním prolomení železné opony a přes 650 Němců z NDR se dostalo na Západ. Následovaly masové demonstrace v NDR a generální stávky v dalších středoevropských zemích a s pádem komunistického režimu na podzim a v zimě 1989 byl cíl znovusjednocené Panevropy na dosah. Středoevropští lídři jako Václav Havel v České republice, Vitautas Landsbergis v Litvě nebo France Bucar ve Slovinsku podpořili celoevropskou práci, která byla vykonána v jejich zemích, a převzali vedoucí funkce. Panevropské organizace vznikly ve všech zemích střední a východní Evropy. V prosinci 1990 se v Praze sešlo Mezinárodní valné shromáždění Panevropské unie, poprvé se tento summit konal v zemi bývalého sovětského bloku. Panevropská unie se aktivně pustila do podpory rychlého vstupu osvobozených zemí střední a východní Evropy do Evropské unie. 1. května 2004 přistoupilo Polsko, Maďarsko a Česká republika. Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Slovinsko následovaly. Panevropská unie rovněž aktivně podporovala přistoupení Rumunska a Bulharska k 1. lednu 2007 , jakož i urychlené přistoupení Chorvatska a Makedonie.

Pokud jde o Konvent k návrhu evropské ústavní smlouvy, Panevropská unie předložila předsedovi Konventu Valérymu Giscardovi d’Estaingovi konkrétní návrhy, které byly zahrnuty především do textu smlouvy Evropské ústavy.

  V prosinci 2004 odešel president IPEU dr.Otto von Habsburg ve věku 92 let do důchodu. Jako svého nástupce navrhl francouzského federalisticky orientovaného politika Alaina Terrenoira, kterého jednomyslně zvolili shromáždění delegáti z více než 20 členských organizací Pan-Evropy ve Štrasburku. Otto von Habsburg se stal čestným prezidentem mezinárodního hnutí, které vedl přes tři desetiletí. Alain Terrenoire, třetí prezident v historii Panevropské unie, stanovil po svém nástupu do funkce ambiciózní cíle hnutí: Dokončení geografického a politického sjednocení celé Evropy v rámci Evropské unie a dosažení její pozice coby mocné, respektované velmoci míru ve světovém politickém pořádku.

Dnes jsou členy Panevropské unie lidé všech věkových skupin a sociálních vrstev, kteří se hlásí k politicky, ekonomicky a vojensky sjednocené Evropě jako společenství práva, míru, svobody a křesťanských hodnot. Panevropská unie podporuje politickou integraci Evropy v oblastech vnitřní a vnější bezpečnosti, technologií a výzkumu a  zejména komplexní evropskou ústavní smlouvu pro celou Evropskou unii. Zavázala se současně k evropské obranné politice ve spolupráci s NATO. Ve světle pokračující globalizace podporuje Panevropská unie společnou zahraniční politiku.

Panevropská parlamentní skupina v Evropském parlamentu se pod mnohaletým vedením viceprezidenta parlamentu Dr. Ingo Friedricha skládá z více než 120 členů z téměř všech členských států EU a pravidelně se schází na zasedáních. parlamentu ve Štrasburku.

Zdroj: překlad a úprava textu IPEU