Projev Alaina Terrenoire při zahájení generálního shromáždění (2020, Štrasburk)

Publikováno Únor 7, 2020 by adminJ in Aktuality
Projev presidenta Mezinárodní panevropské unie Alaina Terrenoire na generálním zasedání Unie ve Štrasburku 7. února 2020.

Při zmínce o Richardu Coudenhove-Kalergi, svého předchůdce v čele Panevropské unie,napsal Otto Habsburský: „ Od svých mladých let nám odhaloval základní zákony našeho kontinentu a označoval léčebné způsoby, které nám mohou pomoci řešit naše sekulární problémy. Je jenom prostou tragedií Evropy, že jeho součastníci toto nezaznamenali a ani nechápali, co jim sděluje“.

A dodal: „ Dnes, více než kdy jindy, dospíváme k názoru, že ony léčebné způsoby Richarda Coudenhove-Kalergi týkající se evropské politiky a budoucnosti Panevropy znamenají dobré řešení.

Na počátku dvacátých let 21. století, téměř sto let po prvních apelech k evropské jednotě formulovaných zakladatelem Panevropské unie, jsou tyto výzvy podmínkou přežití naší civilizace.

Ano, je to celý komplex evropských hodnot, o jejíž přežití nám nyní jde.

Jistě, můžeme být spokojeni, že před 30ti lety padla železná opona, která tak bolestivě rozdělovala evropské národy a že byla nahrazena mírem, svobodným pohybem lidí, majetku, vládou práva a parlamentní demokracie.

Jistě, Evropská unie sdružující 27 států se stala prvním aktérem světového obchodu.

Evropská unie se rozšiřovala a musí se nadále rozšiřovat na unii Panevropskou. Tedy na celý kontinent, jak si všichni přejeme a to i přes naši minulost dávných rivalit, které jsou i dnes zdrojem rozdílů a třenic.

Ano, Evropská unie, i přes svoji nedokonalost a chyby, je stále v historii lidstva tou nejmírotvornější a nejkonstruktivnější revolucí.

Nicméně pokud je Evropa nyní tolik nepostradatelná, zůstává Evropská unie často rozpolcena a neschopna být slyšena a respektována při formováních odpovědí na nová ohrožení světa, tak jak vyžadují její legitimní zájmy.

Při vědomí toho, odkud přicházíme po celém století autodestrukcí, my Panevropané víme kam máme nadále jít!

Jako přesvědčení Panevropané musíme s rozumem a střízlivě tyto hrozby uchopit, pokud chceme přenést na naši evropskou mládež  nevyčerpatelné hodnoty naší civilizace a naše ambice jednotné mocné Evropy.

Ale pro nás platí to, že není na místě blažený optimismus.

Naopak, vyzývám vaši vůli k naplnění díla Richarda Coudenhove-Kalergi, tak  jeho brilantního pokračovatele Otty Habsburského.

Ale Evropa stárne, její demografie je neustále zeslabována.

¨

Za třicet let bude 500 mil. Evropanů konfrontováno se 2,5 miliardami Afričanů, 1,7 miliardou Indů, 1, 3 miliardou Čiňanů a 350 miliony Afričanů severní Afriky. I populace celého amerického kontinentu bude mnohem početnější.

Toto stárnutí našeho kontinentu je především znamením egoistického individualismu, tak i kolektivní obavy z budoucnosti.

Přesto sdílíme naději, která nám dovoluje předvídat nový vzestup Evropy a konstrukci naší Unie.

Je to právě naše důvěra v budoucnost, která spolu s rodinnou politikou zvýhodňující vyšší porodnost dokázala pozvednou evropskou populaci po poslední světové válce. Proto jednou z našich priorit je znovu obnovení této politiky pro rodinu, pro děti a jejich vzdělání a výchovu dle našich etických pravidel.

Nadešel čas, abychom urgentně požadovali po vládách Evropské unie stanovení nových demografických priorit.

Pokud však toto nenastane a následkem naší nevůle ztratí Evropané možnost zachytit, zařadit, vybírat a zejména odolat migračnímu tlaku, který je stále zřetelnější v milionech lidí na našich vnějších hranicích. Je to ještě jeden důvod navíc, abychom bez odkladu rozšířili Schengenský prostor v oblasti jihovýchodní Evropy.

Vyzývám s co největší rozhodností, aby by byly do Evopské unie přijaty země jako je Albánie, Bosna-Hercegovina, Makedonie, Černá Hora, Kosovo a Srbsko. A to podle specifických modalit každé z nich a nikoli podle pravidel přijatých před čtvrt stoletím. Zároveň vyzývám, jasně a zřetelně, že jsme toho názoru, kdy Ukrajina v hranicích uznávaných mezinárodním společenstvím, Bělorusko, Moldavie a Gruzie mají stejné právo se s námi spojit, samozřejmě ve formě přizpůsobené jejich historickými a geografickými specifikami.

Konečně, musíme silně posílit naše vztahy s těmi zeměmi, které se dobrovolně přizpůsobily a přijaly za své naše unijní pravidla, myslím na Norsko, Švýcarsko, knížectví Andorra, Lichtenštejn a Monaco, republiku San Marino a Vatikán.

Ve vztahu ke Spojenému království, které se rozhodlo opustit Evropskou unii požadujeme, aby vyřešilo všechny modality vystoupení v přátelské dohodě, takové, která nás spojovala během 47 let a která, jak si přejeme, dovolí znovu se spojit.

Vymezení vnějších hranic Evropské unie nám také dovolí si je natolik přivlastnit, abychom lépe definovali naši evropskou identitu, kterou přidáváme k naší identitě národní.

Musíme tyto vnější hranice neustále zdůrazňovat všem velkým mocnostem, které je pod různými záminkami zpochybňují a ignorují. Tím ohrožují naše zásadní zájmy.

Často na svých cestách Evropou pociťuji jakousi nostalgii i pochybnosti o našich schopnostech žít spolu a pokračovat dále stejným krokem. Naopak mezi svými přáteli Panevropany pociťuji všude stejnou naději a odhodlání, které nás motivuje a mobilizuje naši energrii.

Přeji si, aby Die Welt von Gestern, Erinnerungen eines Europäers Stefana Zweiga nebylo labutí písní Evropanů dneška.

Vždyť je zcela nezbytné učinit z naší Unie novou Evropu, solidární, svobodnou velmoc, nezávislou a suverénní ve všech oblastech, které jí členské národy svěřily.

Ve skutečnosti se opět navrací konfrontace mezi velmocemi. A co více, Evropa se opět stává křižovatkou celoplanetárních rivalit. Slabým článkem celosvětové konkurence riskuje Evropa stát se opět pykající obětí. Evropa však věří, že se ochrání.

Její historie, často tragická, přesto mnohdy ukázala, že se ne vždy mohla spolehnout na garance spojeneckých smluv.

Rusko, s kterým sdílíme kulturní a duchovní zdroje hodnot, se velmi zřídka po celá staletí solidarizovalo se svými západními sousedy. Během 20. let svého prezidentského úřadu Putin posílil stalinský nacionalismus, ke kterému se odvažuje vztahovat a odvolávat se na něj. Naši panevropští přátelé z Ukrajiny a Gruzie, které zde srdečně zdravím, o tom mohou bohužel svědčit.

Přes naše vojenské spojenectví, které se v minulosti mnohokráte osvědčilo, Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem, znovuzvoleným či nikoli, se vydaly na cestu sobeckého isolacionismu. Proto by bylo velmi riskantní, obávám se že až sebevražedné, slepě spoléhat na dobrou vůli Washingtonu při zajištění bezpečnosti našich hranic a garanci našich svobod. Ať je cena za toto ubezpečení ze strany Spojených států jakkoli vysoká, dobře vím, jak říkával můj zesnulý přítel Jacques Chirac, že sliby nezavazují nikoho jiného, než ty, kteří je dostávají.

Amerika má nyní svůj pohled zaměřený do Tichomoří, k Číně. Svému jedinému srovnatelnému konkurentu. Přes zhoršení svých vztahů s Iránem a tlaku svých regionálních přátel, arabských zemí Perského zálivu a Izraele se Američané stahují z Blízkého i Středního východu, kde nás zatáhli do trvalých a destabilizujích konfliktů.

Zanechávají nás zde samotné v tomto komplikovaném sousedství a my zde čelíme návratuRusů a Turků. Jsou to stále titíž, kteří profitují  z neplnění závazků Evropské unie vůči zemím jihovýchodní Evropy a kteří v těchto zemích zvyšují pod různými formami svůj vliv.

A tváří v tvář islámskému terorismu, této trvalé hrozby, jsme schopni sjednotit naše síly, postavit se mu a zlikvidovat jej?

Já v to nevěřím.

Bez pravé politiky evropské obrany, bez skutečného operačního velení se Evropa nemůže bránit a zasahovat k obraně osob, území a majetku, za které nese zodpovědnost.

Zatímco nás čínský válec svým způsobem válcuje po celém kontinentu, my se stále držíme pravidel svobodné konkurence, které zastává Evropská komise. Tato naivní slepota, zdůrazněná vzájemnými národními rivalitami rozvinula červený koberec obchodnímu imperialismu. Říše středu toto poeticky nazývá „ hedvábnou stezkou „.

Pokud tomu bude tak, že toto století má patřit Číně, neznamená to však konec naší historie. Podaří-li se nám projít příštím těžkým obdobím, které odhaduji na dvacet let, Evropa najde své respektované a obdivované místo na mezinárodní scéně a sama převezme mezinárodní iniciativu.

Poté, co jsme naši politicko-vojenskou suverenitu vložili do rukou Spojených států, zbavujeme se též postupně klíčových částí naší suverenity ekonomické.

Naše nezadatelná technologická suverenita, digitální i kosmická je naší ambicí nesenou kolektivní vůlí představovanou veřejnými i soukromými investicemi na vrcholné úrovni. Toto nám poskytuje větší nezávislost a iniciuje další nutné investice. Je jenom otázkou několika let, kdy se z Evropy stane centrum světové vědy a nebude již dohánět zpoždění minulých let. Bude obrácena do budoucnosti. Proto je třeba, aby naše vlády a Evropská komise energicky mobilizovaly nutné finanční zdroje.

Zejména musíme znovu získat naši potravinovou nezávislost. Nezapomínejme, že jsme schopni se sami uživit. Nemáme proto žádnou nutnost a potřebu získávat potraviny ze vzdálených oblastí světa, při jejichž dopravě závislé na fosilní energii přispívá ke klimatickým změnám dneška.

Dávejme přednost našim zemědělským výrobkům, kvalitním a evropským. Vydělají na tom jak naši spotřebitelé, tak naši zemědělci.

Buďme vděčni za to, a  nenechme se ovlivnit proroky katastrof a konce světa, že naše Evropa stojí v čele boje proti klimatickým změnám, globálnímu oteplování a ochraně životního prostředí. V této oblasti, i s ohledem na mobilizační úsilí naší mládeže, nemůžeme však zůstat naivní. Zde se odehrává tvrdý boj mezi mocnostmi, kdy ti, kterým jsou cizí naše environmentální zásady, zkoušejí z této situace získat největší profit a dobýt tak v Evropě další trhy.  

Konečně nastala chvíle již déle nepodléhat imperialismu dolaru a podporovat euro b´ve všech oblastech našeho obchodu, včetně trhu se základními surovinami.

Kdo by si mohl vážně dnes myslet, že ty největší změny evropské politiky a uskutečnění našich dalších cílů se mohou realizovat stejnými institučními nástroji jako byly zakladatelské smlouvy v roce 1957?  V této době dominovala mezinárodní scéně rivalita Západ/Východ, Čína byla uzavřená sama v sobě a mnohé africké země nebyly ještě ani samostatné. A připomínám našim mladým účastníkům, že v době podpisu Římské smlouvy neexistoval ani internet, ani další komunikační media, které nyní používáme.

Potřebujeme tedy vypracovat nové instituční mechanismy pro další fungování Evropské unie. Především si musíme uvědomit její politickou realitu. Richard Coudenhove-Kalergi nás učil, že spojená Evropa může být realizována pouze demokratickou vůlí evropských národů, vyjádřenou prostřednictvím svých vlád.

Státy formovaly, formují a budou formovat základy naší Unie.

Když se Britové demokraticky rozhodli opustit Evropskou unii, neměli jsme na zbyt než toto rozhodnutí respektovat.

Víme, že historie našich zemí je různá a že evropská geografie je skládankou a též hádankou. Máme zde federální státy, naopak další jsou centralizované. Na čele některých je monarcha, jiné mají prezidenty. Byla a stále je jenom iluze, že se vznikem Evropské unie zmizí národní hrdost, vztah k historii, kultuře, jazyku a geografii své země. Jak bylo předvídatelné, že přes svoji nezpochybnitelnou kompetenci evropská administrativa neunikne výčitkám široké veřejnosti obviňující ji z byrokratické technokratické povýšenosti, ignorující každodenní realitu evropských občanů.

Národní volby posledních let ukázaly, že evropské národy nejsou spokojeny a my musíme na tuto situaci reagovat. Ukázalo se, že národy chtějí zachovat své zvláštnosti. Avšak s výjimkou Britů žádný další národ se nerozhodl z Unie vystoupit. Já z toho vyvozují dvojí zprávu: evropské národy chtějí zůstat v Unii a, přesně dle panevropských pravidel, chtějí, aby se tato adaptovala na jejich různost.

Nyní jsem před naší Radou prezidenta zformuloval konkrétní návrhy, které bude Panevropská unie prezentovat 27 vládám, Evropskému parlamentu a národním parlamentům. V těchto propozicích navrhujeme posílit demokratickou legitimitu Evropské unie a zefektivnit její vládnutí při respektování národních specifik. Původní konstrukce Evropské unie nyní funguje pro určité kompetence jako konfederace, pro jiné jako federace.

Nesmíme se zpozdit. Tato nová podoba evropského vládnutí musí být rychle schopna hovořit za Evropskou unii jako za jednotný celek. Mezinárodní okolnosti to vyžadují.

Buďme však opatrní, aby naše Evropa hovořila jazykem srdce Evropanů. Aby se zabývala utrpením a lidskou mizérií, chudobou a sociální nerovností.

Evropa není jenom trhem vystaveným spekulaci finančníků a obchodníků. Evropa musí být naší kolektivní ambicí, stavem ducha, sdílenou solidaritou slyšící svoji duši, při věrnosti k svým humanistickým a duchovním kořenům.

Jste to vy, na koho se nejprve obracím, na vás, mladé, kteří se tolik v naší organizaci angažujete.

Stopa je zřetelná, následujme ji!

Po této etapě přežívání přijde pravý život, život konečně sjednocené Evropy.

Mám ve vás naprostou důvěru.

Ať žije Panevropská unie.

 

Alain Terrenoire, prezident Mezinárodní Panevropské unie

 

 

Žádný komentář k “Projev Alaina Terrenoire při zahájení generálního shromáždění (2020, Štrasburk)”

Zanechat komentář