Evropská unie vstříc výzvám XXI. století

K silné a nezávislé Evropě

Katastrofální pád Kábulu 15. srpna 2021 následovaný tragickým obětováním afgánského lidu vládě nejradikálnějšího islamismu a terorismu akcentoval odpoutání NATO od závazků na Blízkém a Středním Východě. Toto opuštění Afgánistanu, jednostranně rozhodnuté USA a porušující dřívější sliby – podobně jako i v Syrii – potvrdilo novou americkou geopolitickou orientaci, která se napříště obrací směrem k Pacifiku a jihovýchodní Asii.

Před dvaceti lety byly v New Yorku Spojené státy poprvé v historii napadeny na svém území a bezprostředně reagovaly na tuto výzvu. 20 let poté se Amerika stáhla z bitevního pole, kde se angažovala společně se svými spojenci, avšak výzvy nezmizely. Je jim vystavena Evropa, jelikož se nacházejí v blízkosti jejího geopolitického prostoru.

Týká se to zejména problémů spojených s nukleárním vyzbrojením Iránu, probíhajícími odstředivými silami v Iráku, iránskými a ruskými intervencemi v Sýrii, konflikty na Kavkaze, kurdskou i izraelsko-palestinskou otázkou, zhroucením Libanonu, vývojem neo-ottomanského Turecka, destabilizací Lybie, rivalitami mezi zeměmi Magrebu a islámským terorismem. Na různých stupních tyto problémy živí anarchickou migraci do Evropy.

Hrozby, kterým Rusko vytrvale vystavuje své západní sousedy, jsou též zřetelné. Již 21 let je tato země řízena nostalgickým autokratem stalinského imperialismu. V Bělorusku, kde se již 27 let drží neúprosnou represí vůči opozici u moci president opovrhující demokracií, se znovu upevnil jeho politicko-vojenský vliv. A Evropská unie nemohla než konstatovat vojenskou okupaci Gruzie a poté Ukrajiny, aniž měla sílu Rusko od intervencí odradit .

Ačkoliv spojencem Evropy Arménie se v Horním Karabachu ocitla sama proti útoku Azerbajdžánu podporovaného Tureckem. Ani v jednom případě se síly NATO, které předtím zakročily několikrát i mimo svůj smluvní prostor, neodvážily násilí postavit, přestože se tyto vojenské invaze odehrály v bezprostředním sousedství členských zemí Atlantické aliance.

Co kdyby na jejich místě byly ohroženy baltské země a okupovány mocným východním sousedem ? Jsme si jisti, že by v takovém případě byla vojenská atlantická solidarita okamžitě aktivována, víme-li, že v jejím angažmá nezáleží ani tak na sporadických odrazovacích manévrech, ale výlučně na rozhodnutí amerického presidenta ?

Vedle těchto hrozeb v sousedství Evropy se přidávají v různých formách další výzvy z Číny. V několika desetiletích se Čína proměnila z rozvojové země na druhou ekonomickou velmoc světa. Řízena totalitní komunistickou stranou, která se opírá o státní voluntarismus, vzdělanou, pracující a disciplinovanou populaci, obchodní a sociální dumping, jakož i o dumping v oblasti životního prostředí napadla bývalá Říše středu světovou ekonomiku.

Čína se také stala vojenskou a kosmickou velmocí, dominující v průmyslové produkcí a kontrolující výrobu nezbytnou pro naše průmyslové a technologické potřeby a stejně tak jako pro spotřebitele na celém světě.

Pozdní uvědomění si závážnosti této situace má za následek významné důsledky pro Američany a následně i pro Evropany. Pro Spojené státy se projevují ústupem k jejich základním ekonomickým zájmům s novým přístupem k geopolitické orientaci na Asii a Oceanii, kde mají věrné spojence. A konkurenční rivalita obou velmocí, Spojených států a Číny, tuto strategickou reorientacji ještě zdůrazní. To vysvětluje, proč se priority Spojených států již nenáchazejí v Severním Atlantiku, v Evropě a na Blízkém Východě, jak tomu bylo od roku 1945.

Evropa zajištěna ochranou Atlantické aliance proti eventuelnímu napadení si mohla dovolit vytvořit velký otevřený evropský trh, bez překážek vnitřnímu i vnějšímu obchodu a k prospěchu všech členských států. Tuto výsadu zajišťuje množství pravidel a povinností striktně kontrolovaných institucemi Evropské unie. Zatímco se však tento stav shoduje s mnoha představami, které vyložil zakladatel Panevropy Richard Coudenhove-Kalergi téměř před sto roky, je stále vzdálen jeho prorocké vizí o Evropě jako velmoci.

Panevropa – jinak řečeno celá Evropa – by se však měla rozvíjet právě v duchu jeho vize.

Bez Spojeného království, které ostatně nebylo v projektu Panevropy Coudenhove-Kalergiho zahrnuto, se nás v Unii sešlo 27. Ale naproti tomu se již 8 let další rozšiřování Evropské unie zastavilo, neboť chybí politická vůle v procesu pokračovat. Přesto jsou všechny evropské kandidátské země k připojení povolány, budou-li ovšem ochotny sdílet unijni požadavky solidarity, hodnoty naší tisícíleté civilizace a připraveny respektovat demokratické svobody.

Před 30 roky projevily národy střední a východní Evropy vůli znovu dobýt demokratické svobody a obnovit národní suverenitu, která byla zničena na konci první a druhé světové války. Zatímco rozchod proběhl přátelsky mezi Českou republikou a Slovenskem, proběhl naproti tomu konfliktně v bývalé Jugoslávii.

To je důvod, proč musíme pochopit a ovšem také respektovat, že tyto národy si přejí ochránit svoji národní identitu v některých specifických oblastech, které je vzájemně odlišují.

Respekt k národním identitám stejně jako k národnostním menšinám je odkaz sociálních otřesů v evropských dějinách.

Ale dnes, tváří v tvář soupeření velmocí, Evropa rozdělena soutěží konkurentů nebude mít žádnou šanci chránit svou civilizaci, své hranice, demokratické svobody, konkurencischopnost hospodářství , sociální a kulturní životaschopnost a životní prostředí.

Nadále se budou Evropané v novém planetárním kontextu, který je nechává v nejistotě politické a územní ochrany, nuceni bránit vlastními silami. Tato obrana vyžaduje vypracování společných geopolitických cílů a evropského velení vybudovaného uvnitř či vně aliance NATO s podmínkou úplné nezávislosti rozhodování a akceschopnosti. Evropská obrana by měla disponovat konvenčními vojenskými kapacitami, včetně moderních forem obrany proti kybernetickým a mimoplanetárním útokům, delegovanými zúčastněnými státy.

Je proto na členských státech Evropské unie zajistit nezávislost společenství. Nezáleží na tom, zda si některé státy s ohledem na svou historii a kulturu chtějí zachovat autonomii nebo neutralitu a nezavazovat se. Jediné, o co jde, je politická vůle evropských států ubránit se nadcházejícím konfrontacím.

Tato politická vůle vytvořit mocnou Evropu schopnou zaručit svojí nezávislost by měla být doprovázena kolektivními investicemi do inovací, výzkumu, biotechnologií, umělé inteligence, energetické soběstačnosti bez uhlí, digitální, sanitární a potravinovou suverenitou. Je zřejmé, že vybudovat tuto novou Evropu také znamená posílit v Evropské unii vládu pravidel demokratické legitimity.

Se zřetelem k omezením stanoveným Pařížskou dohodou o klimatu musí Evropská unie také vyžadovat reciprocitu u všech svých obchodních partnerů.

Na cestě vytyčené Coudenhove-Kalergim se Evropanům podařilo dosáhnout historické revoluce vybudováním společného domu. Jeho zdi jsou ale ještě křehké a byla by iluze si myslet, že konflikty minulosti jsou definitivně za námi.

My, Panevropané, občanští bojovníci Unie, buďme průvodci nezávislosti Evropy evropské.

Mnichov, 25. září 2021

Alain Terrenoire, President Mezinárodní panevropské unie