Neuvěřitelná drzost a diletantství průměrného občánka

Publikováno Listopad 18, 2019 by Petr Anderle in Komentáře

Já vím, že mezi těmi průměrnými a drzými diletantskými občánky se nacházejí i mnozí „úctyhodní“ čeští poslanci a senátoři. Přesto je zařazuji do této kategorie. Mnohá desetiletí jsme vystaveni hrubému falšování historie Evropy a našich zemí. Dodnes to považuji za tragedii nejen posledních desetiletí, ale snad i staletí.

Avšak nikdo se nepokusil (i z těch diletantů) zkreslit tak hrubým způsobem moderní dějiny Evropy, jako ti, kdož v souvislosti s kritikou Evropské unie a nedávné migraci mnoha národností do Evropy začali hovořit o tzv. Kalergiho plánu. Muže, jemuž Evropa vděčí za mnohé, označují za autora plánu na přeměnu křesťanské Evropy na Evropu veskrze muslimskou. Diletantství první třídy.

Bohužel onen termín „Kalergiho plán“ nepoužívají pouze stoupenci Okamurovi, ale také mnozí „rádoby“ filozofové a často i poměrně vzdělaní lidé a jinak inteligentní lidé, což je na výsost podivné. Inu, mnozí vzdělanci také podlehli na celý život scestným myšlenkám socialistickým a komunistickým a dodnes jim podléhají. Nic nového pod sluncem tedy. Nastal ovšem čas se těmto zvrhlostem postavit čelem. Samozřejmě i těm teoriím o tom, že Evropská unie je jakýsi pohrobek RVHP. Jak? V tomto roce, kdy si připomínáme 125. výročí narození Richarda hraběte Coudenhove – Kalergiho je třeba veřejně deklasovat stoupence a rozšiřovače tzv. Kalergiho plánu. A kdo jiný by tak měl učinit, než my Panevropané, bezvýhradní stoupenci panevropského Kalergiho plánu.

Nejde pouze o deklasování diletantských teorií. Jde také o postavení jakési hráze fundamentálních argumentů. Můj následující text je možná příliš dlouhý. Nicméně evidentně potřebný. Uvedl jsem ho svého času pod titulkem „Muž, který spojil západ a východ slunce“. Má pouze dvanáct stran, které jsou jen drobným a dílčím pohledem na život a zásluhy úžasného Evropana. Pokusil jsem se je vylíčit spíše beletristicky, což je mi jako publicistovi a spisovateli vlastní.

Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb. Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi resignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované zřídka kdy lidem neurozeným. Churchill vyznamenání odmítl, nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesátiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu, farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951, Podvazkový řád v roce 1953, který tentokrát přijal. Byl první neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku „Cenu svobody“, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá.

A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany, Neville Chamberlain především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa odvrátí Druhou světovou válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové.

CHURCHILŮV PROJEV VE FULTONU

A tak se Winston Churchil pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa.

O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu.

ŠVÝCARSKÝ SPOLEČNÍK

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové Univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby, jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravil, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma.

O čem byla řeč? Inu o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali, a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále Curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku.

CO JSME DLUŽNI HRABĚTI KALERGIMU?

Svůj projev započal W. Churchill slovy, „chtěl bych zde promluvit o tragedii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa – „let Europe arise“ Mezitím sdělil svým, posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách, a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížením Francie a Německa psal zcela veřejně Churchilův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove – Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove – Kalergimu, a které měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda.

Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží.

TRAGEDIE EVROPY

„Rád bych tu dnes mluvil o tragedii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filosofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k Unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde se bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“.

IDEA EVROPSKÁ

Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím Panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto: 

„Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.

Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky.

JAK TO VLASTNĚ ZAČALO

Jak to vlastně všechno začalo? Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudehove-Kalergi (1859-1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu.

Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici z koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy, Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá, Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží.

HISTORIE RODU

Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19 století. Další z potomků rodu František Karel Coudenhove (1825-1893) zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840-1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro(1893) a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove-Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech.

ŘEŠENÍ JE SPOJENÍ

V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména prvních dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé Adolf Hitler.

Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenhove – Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan-evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou.

Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení, která shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát významnou roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu.

O SPOJENÍ S MASARYKEM

Richard hrabě Coudenhove – Kalergi byl přijat v roce 1924 presidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove – Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba mněli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platonovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství – Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jíž absenci cítili asi stejně například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „ Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií. Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo-francouzských vztahů s negativy vztahů česko – německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu Sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně jeho jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe – Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. Fakt ten umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením podle něho byla Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku Sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska – Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická.

Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských. Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914, nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Jinak své ANO řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stalo legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat.

PANEVROPA V ČESKOSLOVENSKU

V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával na podobnost svých myšlenek s Masarykovou koncepci Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených států evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy (předseda francouzské vlády) iniciativy k sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době, v roce 1929 také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929). Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích – německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning_Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: „ Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku“. Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu.

PROZÍRAVOST PANEVROPANŮ

Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostních záštím“. Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky – znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Jeho první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.

ŠKODLIVOST NACIONALISMU

A hrabě Richard? Burcuje. První, s čím je se třeba vypořádat je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Coudenhove píše – Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy podle něj nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

SPOLEČENÉ KULTURNÍ KOŘENY

Druhé s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.

ODSTRANIT HRANICE

Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu-v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek-neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záležím jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

CO JSOU NÁRODNÍ ZÁJMY?

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove – Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“.

OPĚT EVROPA

V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. Panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943 pronesl Churchill v rozhlase dnes již tak trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce „ Svobodné Francie „ generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi presidentství Panevropské unie. Ten se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž by je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaulem spolupracoval. Martin Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že jemu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesovi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svou národů. Vzácným hostem obou státníků zde byl zakladatel Panevropy.

BEZ JEDNOTNÉ EVROPY ZAHYNEME

Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století, prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně, s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je dnes zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny – v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud.

Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaulle bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické je i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi Habsburskému. Ten podobně jako on nepatřil vlastně k žádné národnosti, ale patřil plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.

ZAČÁTEK: ŘÍMSKÉ SMLOUVY

Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957 texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrád Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu Panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství, jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950 po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobody a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

JINÉ CESTY NENÍ

Myslící Evropané začali po druhé světové válce s integračním procesem, jeho výsledkem je Evropská unie, byť její podoba nebude nikdy konečná. Leč nelze onomu integračnímu procesu upřít, že je cestou vpřed, nikoli zpět. A proto si dovoluji znovu připomenout slova Richarda hraběte Coudenhove-Kalergi, který ve dvacátých letech minulého století napsal o těch, kteří budou proti filozofii Pan-Evropy toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.

PETR ANDERLE, předseda zemské organizace PEUČ moravsko-slezské

 

1 komentář k “Neuvěřitelná drzost a diletantství průměrného občánka”