Zpočátku to vypadalo na drama až do voleb. Vzhledem ke klesajícím preferencím se však premiér Sobotka rozhodl přejít do útoku, ale namísto, aby zaútočil a mobilizoval sociálně-demokratické voliče, vybral si za terč útoku lídra nejsilnější politické strany Andreje Babiše, s nímž společně a úspěšně vládnul několik let. Při každém politickém střetu je však třeba brát v úvahu voliče samotné, znát jejich názory, jak se dívají na svět, co od něj očekávají atd. Sociálně-demokratický volič, mentálně většinou svázaný s dobou komunismu, si přeje hlavně tzv. sociální jistoty, to znamená pestré sociální dávky, nízké ceny potravin a služeb, slušnou úroveň zaměstnanosti, i když o pořádnou práci už zájem ani nemá atd. Jinými slovy, aby se stát o jeho základní potřeby postaral.Téma svobody a spravedlnosti se mu do jeho obzoru už nevejde. Přitom se tento volič velmi proměnil: po několika desetiletích budování kapitalismu v Čechách se naučil v nových vodách plout. Především se naučil dostat se k nějakému majetku, trávit dovolenou v zahraničí, mít vcelku slušné auto a mít úvěr na pořízení bytu či domku. Chudák to tedy rozhodně není, a pokud někdo takový u nás ještě je, pak to jsou ženy s více dětmi nebo matky samoživitelky, na které ČSSD tradičně kašle, protože to není silná voličská skupina. A navíc, sociálně-demokratický volič obdivuje ty, kdo se dokážou dostat k velkému majetku bez pomoci státu nebo ho dokonce obelstít.

Zaútočit na úspěšného ministra financí je možné, ale nejprve je třeba většině voličů vysvětlit, co to je střet zájmů, který jednou vadí a podruhé nevadí, co to jsou korunové dluhopisy, s nimiž kdekdo obchodoval, ale pouze v případě Babiše šlo o hroznou nemravnost atd. Útoky na Babiše byly neprofesionální a neúčinné, od počátku bylo jasné, že jsou vedeny pouze politickým zájmem ho zastavit a v případě Kalouska sžíravou závistí. To nemohlo Babišovy voliče přesvědčit a uškodily pouze aktérům útoků. Propad preferencí ČSSD se ještě zrychlil a prohloubil se rozkol v samotné straně. Skončilo to kolektivní sebevraždou: premiér se sice udržel v křesle, ale nelze už od něj nic očekávat, bude pouze mluvit o údajně slavné minulosti a navíc, protože ve vládě jsou ministři za ANO, bude mít stejně svázané ruce jako předtím.Všechny pokusy zbavit se Babiše nevedly tedy k žádné nové situaci a teprve nastávající volby mohou přinést zásadní změnu, vytvoření většinové vlády, protože málokdo chce, aby se opakovaly podobné slepence, jako byla Nečasova vláda nebo nyní Sobotkova. V politice se u nás velmi často zapomíná, že v demokracii rozhodují často nevypočitatelní voliči a ne exhibice v parlamentu, nebo pádné výroky v médiích. Podle aktuálních průzkumů přecházejí voliči ČSSD k ANO, což je pádný důkaz o přesvědčivosti úsilí pánů Sobotky a Kalouska.

Nynější vytvoření socialistického triumvirátu bylo v historii, například ve starověké římské republice, vždy jen přechodným opatřením, do té doby, než ten nejsilnější odstranil zbylé dva spoluvládce. Navíc v případě dnešní ČSSD jde o naprostý omyl. Voliči ČSSD čekají na jednoho schopného a silného vůdce a ne na tři chudáky se silnými a nepřiměřenými ambicemi. Milan Chovanec má charizma hrocha a sklony k budování policejního státu, jak si ovšem občané nepředstavují vůdce sociální demokracie. Organizační schopnosti patrně má, ale jde o schopnosti táborového dozorce, jehož nejbližším služebníkem je policejní prezident s tak nízkým stupněm inteligence, že už nemůže dělat žádnou jinou, tak dobře placenou práci. A pak ministr zahraničí Zaorálek, jenž je schopen získat asi tolik nových voličů, kolik se jich vejde do zasedací místnosti, kde se po jeho nudném výkladu jakékoli otázky podává občerstvení. Ve Švejkovi se vyskytuje podobná postava jako náš pan ministr, důstojník, který vysvětluje, co je vozovka, až ho přejedou. Navíc Zaorálka ani nenapadlo, že je ministrem zahraničí a bude se muset rozhodnout, zda povede intenzivní volební kampaň v zájmu ČSSDS nebo bude pracovat v těchto těžkých dobách na udržení stabilního postavení Česka uvnitř Evropské unie, což nebude nijak snadné. Obojí nelze dělat dobře.

Ještě než začala avízovaná nová a ostrá předvolební kampaň ČSSD, vedená triumvirátem, vystoupil předseda Senátu Milan Štěch a po poradě s odbory poslal svými výroky na adresu živnostníků ČSSD zpět do problémů, z nichž se chtěla dostat. Aktualizovaným volebním programem se jinak dostala ČSSD na první příčku nevěrohodného populismu, což pozná každý volič. Je to logické, protože bývalých komunistů je v ČSSD víc než liberálních socialistů, kteří trochu sledují, jak se dělá politika, například u našeho německého souseda. Ústup Sobotky z pozice předsedy strany je navíc signálpro nástup všech politických intrikánů v ČSSD, jako jsou místopředseda strany Dolínek (nikdy nepochopím, jak mu v Praze mohla dát strana přednost před známým a úspěšným ministrem zdravotnictví Ludvíkem). Strana bude s těmito lidmi směřovat do opozice a její budoucnost bude záviset na tom, jak se dokáže zbavit své minulosti a najít opravdu nové věrohodné vedení.

Finanční a personální bankrot české ČSSD volně souvisí s podobnými procesy v Evropě. Francouzští socialisté, kteří měli prezidenta a předsedu vlády se během několika málo měsíců propadli do politického suterénu a byli zcela nahrazeni novým mladým prezidentem a jeho novým hnutím Republika v pohybu. To dokonce získalo v posledních parlamentních volbách absolutní většinu. Němečtí socialisté si kvůli klesajícím preferencím povolali předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze, zkušeného taktika a rétora, který okamžitě se smíchem rozdával vítězná gesta a mluvilo se o něm jako o budoucím kancléři. Média vytvořila slogan Schulz efekt, což znamenalo, kde se objeví Velký Martin, tam socialisté ožijí a jdou do boje, nabití energií, kterou Schulz vyzařoval. Jenže přišly první zemské volby a socialisté všude prohráli, Schulz efekt byla spíše Schulz bublina, která splaskla. Totéž čeká Zaorálka, s tím rozdílem, že ten ani zpočátku žádné naděje nebudí. Co je příčinou?

Zaprvé, staré sociálně-demokratické strany ideově vyprahly, nenabízejí žádné nové a podstatné odpovědi na aktuální otázky. V Evropě existuje vysoká životní úroveň a vyloženě chudé vrstvy už téměř vymizely. Samozřejmě, pokud někdo nemá práci a nedaří se mu si nějakou najít, má problémy. Na trh práce se derou statisíce nových lidí, kteří do Evropy přišli a ještě přijdou. Státy Evropské unie by možná měly více chránit své domácí obyvatelstvo, aby mělo pracovní příležitosti, aby se mu nerozpadaly rodiny, aby jejich děti měly potřebu vzdělávání atd. Evropa se musí začít víc starat o své občany, což není v rozporu s humanitární odpovědností za nově příchozí. Jeden známý německý autor tvrdí, že Evropa nezvládne dva úkoly najednou, udržet sociální stát a zvládat problémy s migrací. Jenže Evropa bez sociálního státu nebude silnou a jednotnou Evropou, tím, co přitahuje miliony evropských občanů, a udržují toto jedinečné dílo v chodu. Proto také ti politikové, kteří požadují rozpuštění Unie, většinou u voleb skončí velmi neslavně. Jiná věc je, pokud už nekandidují, mohou si dovolit žvanit cokoli, jako náš Václav Klaus. Sociální stát a migrace nestojí proti sobě jako buď anebo. Vidíme to na tom, že jen státy hospodářsky a sociálně prosperující, si mohou dovolit přijmout více migrantů. Státy V 4 cítí, že jsou na tom slabě a tak se brání přijímání. Doufejme, že pocítí alespoň nějakou solidaritu.