Petr Anderle: ,,Trochu osobní Augsburg 2017″
výhodných finančních podmínek tak, aby se před námi mohli „chlubit cizím peřím“ a demonstrovat, jak si pár let po válce luxusně žijí. Bohužel jsme tomu tehdy po jistou dobu věřili.
Podobných tendenčních informací se nám dostávalo po celá desetiletí, konec konců ani dnes ještě není sem tam o nesmyslné mýty týkající se především sudetských Němců, našich dávných krajanů, nouze, jakkoli ubývají. Zaplať pámbu snad již řadou geometrickou.
O minulém víkendu byla na vpořadí již 68. Sudetoněmeckého sněmu, organizovaném letos pod heslem „Hledat smíření – utvářet střed Evropy“ slyšet čeština daleko častěji, než jsme byli v uplynulých
letech zvyklí. Přijeli mnozí novináři (konec konců následný snímek je produktem České tiskové kanceláře), zástupci cestovních kanceláří, spolků a neziskových organizací, ale i mnozí členové zastupitelstev různých měst a také vysocí vládní činitelé. V mnoha doprovodných sálech se objevily programy kulturní a jiné programy (tančili zde například mladí lidé z Moravské Třebové, své kulturní aktivity představila řada spolků a organizací z obou stran hranic).
Přítomný ministr Mgr. Daniel Hermann si již loni velice utrpěl své (a trpí i nadále), když oslovil v loňském roce shromážděné sudetské Němce „milí krajané“. Současná česká pseudopravice i tzv. levice byly blízko hromadného infarktu. Vicepremiér MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D a MPA, tomu takticky a elegantně předešel, když za krajany označil lidi, kteří sdílejí „lásku ke stejné zemi, k její kultuře, historii a tradici“, což máme se sudetskými Němci rozhodně společné. A také řekl, že již nikdy nesmějí být ze svých domovů vyháněni lidé jen proto, že „jsou jiné národnosti, náboženství či rasového původu“.
Otázkou je, zda máme společnou lásku ke krajině s komunisty. Neboť tímto výrokem velice rozčílil české totalitní komunisty, jejichž guru Filip prohlásil, že Bělobrádek „přepisuje dějiny“. Jeho rozhořčení je ovšem na místě. Přepisování dějin bylo vždy komunistickou doménou.
Ještě horší je velice ostudný případ mimořádně nevzdělaného europoslance za ODS, jakéhosi Jana Zahradila. (Jak se asi musí cítit čeledín, když bere v Bruselu královskou mzdu?). Vyprávěl mi kdysi dávný přítel, že tento člověk, mimochodem Klausův veliký oblíbenec, hned po roce 1989 překypoval zásadní neznalostí historie a mezinárodní politiky. Možná, že si již tenkrát pletl sever s východem. Tedy jako světové strany, protože to se v dobách komunismu na chemickotechnologických školách neučilo. Konec konců navzdory totalitě tam tehdy brali každého zájemce. Vím to, protože se k tomuto studiu takto dokonce dostal i můj syn, jinak poznamenaný negativní předchozí činností jeho tatínka.
Tento Jan Zahradil totiž na veřejném serveru poslal pana vicepremiéra, v reakci na jeho vystoupení na sněmu, na studijní výlet do koncentračního tábora v Dachau. Měl by tam ovšem jet spíše pan europoslanec Jan Zahradil a měl by se poklonit památce necelých tří tisíc německých antifašistů, kteří zde nalezli smrt. Především proto, že hájili Československo. (Jak by ho hájil pod hrozbou smrti pan europoslanec, to si nedovedu představit. Pravděpodobně by přešel na druhou stranu). I v duchu jejich odkazu se totiž konají vždy sudetoněmecké dny, o tom posledním ani nemluvě.
Jsou ovšem publicisté, kteří si musejí najít svoji parketu, na které by si „smlsli“ i za cenu argumentů tak trochu podpásových.
Ondřej Neff, šéf webu „Neviditelný pes“ napsal hned v pondělí úvodních pod trochu zavádějícím názvem „Lidovci v Bavorsku“. Jistě – dva lidovci tam byli. Autor článku celkem pozitivně hodnotí „výpravu lidovců“ do Bavorska, avšak pro jistotu přidává také něco pro komunisty. Píše doslova: Na druhou stranu ale je dobře si uvědomit, že skutečné zahlazení jizev bude trvat ještě generace. Sudetští Němci, dokud byli občany společného státu, nebyli loajální vůči české státnosti dávno před Hitlerem. Po vzniku Československa musela mladá republika svá pohraniční území doslova dobývat mocí a v rámci monarchie Němci účinně bránili naší emancipaci v rámci mocnářství, především pak zrovnoprávnění Českého království s Uherskem. Vyrovnání s takto vzdálenou minulostí není ani zdaleka jen nějaká akademická otázka pro historiky. Je to součást našeho národního podvědomí a z něho se odvíjí i nejeden rys současné praktické politiky.
Jakkoli nelze vzdělaného publicistu Ondřeje Neffa srovnávat s primitivem Zahradilem, oba zřejmě chodili do stejné obecné školy. A později i do stejných dalších. Což je nejen jejich problém, ale i problém milionů českých občanů. Němečtí občané, předtím občané Rakouska-Uherska, se zcela logicky obávali toho, že rozpadem monarchie se uvolní ve střední Evropě prostor dvěma odvěkým rivalům-Německu a Rusku. Což se o pár let později stalo a vznikla z toho druhá světová válka. Následnými problémy byly pak vývoje v Německu, Československu a v Evropě vůbec. Za mnohé ztoho nemohou pouze Češi, Němci, Francouzi, Poláci, Rakušané a mnozí jiní. Byl to svět neuvěřitelně jiný, avšak se nedá na něj odkazovat či dokonce posuzovat optikou dneška. Naše „národní podvědomí“, abych citoval pana Neffa, bylo již tehdy, v letech dvacátých uplynulého století, dokonale podváděno. A jest tak činěno s námi dodnes. Nehledě na to, že jsme ve své nacionální povýšenosti nepřizvali Němce z pohraničních oblastí, tedy sudetské Němce, k budování státu. Jakkoli jich byla více než třetina národa, přizváni nebyli. A snažili jsme se jim škodit. Zákony (o jazykové vybavenosti úředníků), pozemkovou reformou zaměřenou proti vlastníkům půdy v pohraničí, rozšiřováním českých škol i tam, kde nebyly třeba a potlačováním německých škol, kde třeba byly. Potlačování podnikatelských aktivit německých firem – například k budování pohraničních opevnění v letech 1935 a dále, nesměla být přizvána firma s německým majitelem.
Etc, etc. Otázkou je, kdo je podváděn. V klasickém milostném trojúhelníku se to dozvídá většinou jako poslední – manžel. V našem případě pak občan. Není to strašné? Bavorský premiér Horst Seehofer (na snímku výše) měl na sněmu velice emotivní projev – jak se již stalo tradicí. Proč také ne, když sudetští Němci jsou výraznou složkou (čtvrtý kmen) bavorského státu. Uvedl mimo jiné jaký procentuální podíl, co do počtu obyvatel světa tvoří občané Bavorska. Nebo celého Německa. Nebo také co do počtu sudetských Němců. Jsou to naprosto zanedbatelná čísla. Jedinou naší jistotou v tomto světě, prohlásil Horst Seehofer, jsou naše domovy. Naše společná domovina. A v tom nacházíme s našimi nejbližšími sousedy jistě společnou řeč. Konec konců bylo tomu tak vždycky. Byla to zvláštní a krásná atmosféra. Trochu jiná, než na předchozích sněmech. Možná daná také tím, že následující den české noviny nebubnovaly jako v minulosti planě a smutně na poplach. Jako v tom smyslu, že se nás sudetští Němci opět chtějí zmocnit. Nikdy se jim to nepodařilo, protože o to nikdy neusilovali. Letos se nás ovšem ale zmocnili. V jistých chvílích (nejen na sněmu) nebylo lze poznat (pochopitelně v přeneseném slova smyslu) v jaké zemi, se takto vzniklé, dočasně několikadenní společenství (68. Sudetendeutscher Tag), nachází.
Navíc Pavel Bělobrádek byl první český politický činitel, který poděkoval za to, jak se naši bývalí spoluobčané podílejí od roku 1989 na opravách a rekonstrukcích tisíců objektů – kostelů, zámků, hradů, hřbitovů, kapliček a jiných památek. Zatím to nikdo nespočítal – dobře tak, neboť bychom se museli opět nebetyčně stydět. On to byl vlastně také jakýsi dárek. Velký konstruktér, jemuž vděčíme všichni za mnohé, si 4. června připomenul své 61. narozeniny. Kéž Bůh dopřeje Berndovi Posseltovi pevné a dlouhé zdraví. Budeme ho ještě mnohokrát potřebovat, jakkoli by se mohlo zdát, že je vyhráno. Není, i když by se člověku chtělo zvolat, že je. Jak říká jedno české rčení: Kéž by ho nám Bůh zachováti ráčil. Přesto optimisticky s osobními dojmy z Augsburgu.
Se souhlasem autora převzato z nezávislého internetového listu ČASU, ČÍSLO 22* 7. 6. 2017* ROČNÍK XXVI.
Žádný komentář k “Petr Anderle: ,,Trochu osobní Augsburg 2017″”