autor: Bernd Posselt

Turecko je nejen v uprchlické otázce jedním z nejdůležitějších partnerů Evropy. Kdo o tom pochybuje, měl by se podívat na mapu: Tento maloasijský stát sám dělí Evropskou unii od aktuálních a potenciálních krizových oblastí, jako je Sýrie, Irák, Irán a jih Kavkazu. Kvůli tomuto strategickému významu byla a je Ankara členem NATO, Rady Evropy a OBSE. S Evropskou unií je Turecko spojeno nejen celní unií, ale také těsným asociačním vztahem. V dobách spolkového kancléře Gerharda Schrödera udělali Evropané, na jeho tlak, stejně jako tlak Spojených států, ještě další podstatný krok tím, že se na Radě v Helsinkách během několika minut rozhodli začít vstupní jednání – proti čemuž se Schröderův předchůdce Helmut Kohl ještě vehementně bránil.

Od té doby se staly tři věci: i ty evropské státy, které původně projekt podporovaly, ztratily během vlekoucích se vstupních jednání na něj chuť, zatímco fronta odpůrců stále rostla; Turci sami se z evropského hlediska ukazovali stále silněji jako země, v níž se demokracie a právní stát nerozvíjejí dopředu, ale dozadu. V poslední zprávě Evropské komise a nyní k tomu přijatém politickém zhodnocení Evropského parlamentu se objevil zničující obraz. V Evropském parlamentu existuje už několik let jasná většina proti plnému tureckému členství v Unii.

Přesto se už několik týdnů mluví o zintezivnění vstupních jednání a o bezprostředně připravovaném zavedení bezvízového styku. Na triumfální chování tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoǧana, jako například ve sporu s Německem o satiru, bylo odpovídáno uklidňujícími a velmi diplomatickými formulacemi a jednáním. Když minulý rok na podzim turecký šéf státu, jenž podle ústavy nemá příliš politických kompetencí, hrozil předsedovi Evropské komise Jean-Claude Junckerovi, že pošle miliony utečenců do Evropy, pokud nebudou přístupová jednání pokračovat, oficiální Brusel spíše ustrnul v šoku, místo aby takové výzvy energicky odmítnul. Důvodem byla skutečnost, že tehdy šéfové států a vlád členských zemí uvažovali, že Ankara převezme centrální roli při zajišťování vnějších hranic EU.

Tato myšlenka je v zásadě legitimní a správná. Bez humanitární pomoci, kterou Turecko už několik let poskytuje milionům syrských uprchlíků a nadále ji bude poskytovat, bez společného boje Evropanů a Turků proti nelidským převaděčům v Egejském moři a bez koordinované strategie v utečenecké otázce nelze evropský jihovýchod stabilizovat. Evropský parlament a Junckerova komise konstruktivně spolupracovaly na dohodách mezi EU a Tureckem. To ale neznamenalo, že obě instituce přestaly kritizovat poměry uvnitř Turecka a varovat, aby se vidělo v dohodě s Ankarou nějaké komplexní řešení problémů.

Angela Merkelová má úplnou pravdu, když u témat útěk a přistěhovalectví nebo boj s terorismem sází na evropská řešení. Evropská unie se nemůže trvale a účinně zajistit návratem k národním kontrolám na vnitřních hranicích, které navíc omezují svobody a obchod. Ochrana vnějších hranic se ale také nemůže přenechat cizím mocnostem jako Turecku nebo dokonce arabským středomořským státům. Musí být plně v rukou evropských států. Nutnou kooperaci s těmi státy, které obklopují Evropskou unii, si nelze vykupovat nějakým nečestným chováním nebo dokonce nereálnými přísliby vstupu do Unie. Ten, kdo bere Turecko vážně, by měl přestat žonglovat s plným členstvím.

Evropskou unii by toto členství přespříliš zatížilo a nakonec rozvrátilo, a také by to bylo nad síly Turecka. Komu záleží na akceschopné evropské federaci, nesmí dovolit, aby se Unie změnila v nějakou lepší zónu volného obchodu. A současně ani ti nejpřesvědčenější turečtí zastánci vstupu Turecka nechtějí odevzdat žádné politické kompetence na nadnárodní společenství, protože to je úplně mimo jejich myšlenkový svět.

Právě proto, že Turecko je nepostradatelný partner, musí s ním být jednáno na základě věcných analýz. To znamená přitakání k intenzivní kooperaci, ale odmítnutí plného členství.

Erdoǧan, který se narodil ve stínu přepychových Osmanských paláců na Bosporu, se rád nechává oslovovat „sultán“ a jeho často podceňovaný premiér (jenž v těchto odstoupil – pozn.překladatele) Ahmet Davatoǧlu jako profesor geopolitiky vypracoval koncept neo-osmanismu, jenž by měl z jeho země opět udělat starou mocnost, existující současně na třech kontinentech. Na tomto pozadí by si měli být Evropané vědomi toho, že smlouva o ochraně hranic mezi EU a Tureckem jen umožňuje jednu, i když důležitou, pauzu na vydychnutí, během níž musí EU vybudovat vlastní zajištění svých vnějších hranic. Neboť vyděrač bude vždy vydírat, když k tomu bude mít příležitost.

Paneuropa Intern, č .4, 26. duben 2016

Přeložil Rudolf Kučera