Čtyři zásady panevropské

Publikováno Prosinec 7, 2012 by Petr Anderle in Archiv PEUČ

Heslo Evropské unie se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: „UNITED IN DIVERSITY“ Překlad do českého jazyka podle článku IV-1 návrhu Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu zní: „JEDNOTNÁ V MNOHOSTI“. 


Coudenhove píše: první, s čím je třeba se vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolombus nebyl Španěl. Národy nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý, kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

Druhé, s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik – píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.

Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které, jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu – v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek – neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: Nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove-Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu“.

Žádný komentář k “Čtyři zásady panevropské”

Zanechat komentář